příběh Šimonka

V těhotenství probíhalo vše v pořádku, všechna vyšetření dopadla dobře a pak nastal den porodu. Šla jsem normálně na kontrolní ozvy a už jsem v porodnici zůstala. Po celém dnu opakovaných ozev mi odtekla plodová voda a po 13 hodinách se nám narodil krásný chlapeček a podle doktorů v porodnici i zdravý chlapeček. Jenže pak tři dny po porodu se jedné sestřičce nezdálo, jak se náš Šimonek prohýbá a dotlačila doktorku, aby udělala kontrolní ultrazvuk hlavy. Malého mi odvezli na vyšetření a pak už mi ho ani nedovezli na pokoj. Diagnóza zněla krvácení do mozku, nesmí se s ním moc hýbat aby neumřel. Najednou se vše změnilo. Život se mi a manželovi otočil o 360 stupňů a to jsme netušili, že to není to nejhorší. Po 14 dnech nás propustili s lékama na uklidnění pohybů pro malého domů a tím, že začneme cvičit Vojtovu metodu. Tehdy vypadalo, že to nejhorší máme za sebou, ale když měl malý 3 měsíce, tak mu začala enormě růst hlavička, a tak následoval další ultrazvuk hlavičky a poté přesun do nemocnice v Brně, kde zněla diagnóza hydrocefalus. Operace, při které zavedli doktoři shunt, propuštění domů, následná kontrola, kde se zjistilo, že malý dostal stafylokoka, takže vyndání shuntu. Malý musel ležet na lůžku, nemohla jsem si ho pochovat, začali mu odcházet jak bílé, tak i červené krvinky, takže transfůze krve a po měsíců strachu zavedení nového shuntu a pak konečně domů s tím, že budeme docházet na kontroly. V prvních 4 měsících měl za sebou už asi 4 operace, dvě lumbální punkce, dostal transfúzi krve a těch uspání ani nespočet.
Teďka má Šíma už 5 let, ale lepší to není. Má za sebou 9 operací, při kterých mu snad kromě hadičky vyměnili vše, co na shuntu mohli. Nemocnici už z ná jak svoje boty, ví kde jakou mají hernu, kde jaká slouží sestra, dokonce i ty nás už poznávají.
Jediná změna je, že nejezdíme už do Brna, ale od dvou let navštěvujeme neurochirurgii a dětskou nemocnici Olomouc, tu máme od domova blíže.
Šímovi se i před skoro dvěma lety narodil bráška, ten je zdravý a spolu tvoří skvělou dvojku.
A proč toto píši, chci říct rodičům nevzdávejte to, věnujte se svýmu dítěti, stojí to za to. Náš Šíma vše s naší pomocí a velkým věnováním dohonil, chodí, mluví, zvládá vše, jak zdravé dítě a chodí do normální školky. Sice jsme každý rok v nemocnici, protože nám často Šíma zvrací a stěžuje si na bolesti hlavy,ale jinak je to veselej kluk.
Jen nás mrzí, že po jeho narození jsme poznali jací jsou lidi kolem nás. Rodina se ze začátku obrátila zády, teďka už je to s některýma lepší, ale s některýma vůbec ne. Když byl malej tak nepoznal co je to pochování od babiček,měly strach ať mu neublíží. Ještě teďka u některých lidí člověk vidí jejich pohled když se dozví co mu je, jako kdyby to bylo nakažlivé, ale Šíma je bojovník, jen já se bojím jak to bude až nebudu s jeho bráškou na rodičovské dovolené, kde budu moc nastoupit, neumím si představit kde mi budou tolerovat častou absenci když je Šímovi zle a musí být při nejlepším jen doma, ale snad to i nějak zvládnem.
Naposledy jsme byli v nemocnici letos v květnu. Šíma opakovaně zvracel, ale naštěstí ne kvůli shuntu, ale kvůli viróze, jenže ty nervy co máme nikdo nechápe pokuď sám nezažil a prognóza je nejasná, může se stát, že vše bude ok, ale taky může to být jak do teďka.
Tak se všichni držte a přeju všem hodně síly.
maminka Hana